www.janbosko.cz - 80 let s Donem Boskem - 80 let přítomnosti salesiánů u nás

Jaké že bylo finále internetové soutěže???

Je to tady! 18. května! Chvíle na kterou jsme se připravovali, čekali, těšili, obávali se. S těmito smíšený pocity jsme se setkali na Hlavním nádraží. Kdo? No přece Žabiňáci! 11 z celkových 60 finalistů vyrazilo reprezentovat salesiánské středisko a zdejší farnost v Brně-Žabovřeskách. A že to bude výprava nevšední jsme si uvědomili hned na brněnském nástupišti.

Davy lidí rozjíždějící na víkendy do svých domovů, a za prací, i ti, kteří odjížděli ze svých domovů a utíkali před prací, pobíhali ve veselé motanici. A když dorazil námi očekávaný vlak směr Pardubice, veselá motanice se náhle změnila ve smutnou tlačenici, ze které jsme však poprvé v tomto víkendu vyšli jako vítězové! Podařilo se nám dobýt uličku ve vlaku a udržet si tuto strategickou pozici po celou cestu až do Pardubic. A jelikož nám toto vítězství zachutnalo, začali jsme se hned horlivě připravovat na hlavní klání, abychom sladkou chuť vítězství zakusili i v samotných Pardubicích. Začalo se opakovat, doplňovat, zjišťovat i přezkušovat vše co jsme během tří měsíců stihli o salesiánech a Donu Boskovi zjistit a když už nám z toho šly hlavy kolem, pustili jsme se do vymýšlení vítězného pokřiku. Ať se Pardubice strachy otřásají! My se nedáme! A do nosu jim ...

Cíl naší výpravy se chvatem blížil, tak jsme ještě v rychlosti natipovali, kolik z nás se umístí na stupních vítězů (a že někteří počtem nešetřili) a už jsme z okna viděli organizátory soutěže, kteří nás čekali na pardubickém nástupišti.

Cesta k salesiánském středisku utekla středně rychle. Cestou jsme se poznávali s dalšími soutěžícími a také s organizátory, netrpělivě vyzvídali informace o nastávajícím víkendu, ale organizátoři byli neoblomní a ani slůvkem nám nezavdali, abychom se dopředu něco dozvěděli.

V družném rozhovoru jsme dorazili do střediska, kde už jsme byli očekáváni, přivítáni, vyfoceni a ocedulkováni a do pokojů rozesláni. Díky barevnému rozdělení cedulek podle soutěžních skupin jsme se rychle zorientovali mezi svými vrstevníky a spolusoutěžícími, což jsem osobně ocenil hlavně díky tomu, že jsem se během průběhu celé soutěže neztratil (v nejhorším se člověk mohl držet lidí s cedulkami svých barev).

A jelikož do večerního programu zbývala spousta času, první co jsme podnikli, byla výprava na fotbalové hřiště. Zde jsme se již vesele rozeběhli za fotbalovým míčem, zatímco jiní ocenili hru petanque nebo míč volejbalový. Hráli jsme se a smáli jsme se, až do chvíle kdy zavoněla večeře a my se rozeběhli seznámit se s místními šikovnými kuchařkami.

Po večeři nás již čekal vážnější program. Nejprve nás zaskočil podnapilý žokej, který si naši vytouženou soutěž spletl s Velkou Pardubickou, a aby toho nebylo málo, cestou ztratil svého koně Alfréda. Naštěstí se za pomoci bodyguarda našeho klání vše vyjasnilo a tak se aspoň ujal místa moderátora celé soutěže, spolu se zmiňovaným bodyguardem (naštěstí pro nás jej šéf tomuto úkolu uvolnil). A tak vznikla skvělá moderátorská dvojka Hi a Fi, kteří nás večerem s úsměvem provedli.

Všechny nás pořádně rozhýbali, pak jsme byli seznámeni s předběžným programem na další den a nakonec jsme se blíže seznámili ve svých skupinkách a v kategoriích s našimi protivníky a podnikli společné aktivity, abychom zapomněli na rivalitu, ale dokázali soutěžit bok po boku, avšak stále férově.

Závěr dne jsme zakončili modlitbou a pak jsme šupali do hajan (až na pár nás, kteří jsme s radostí ponocovali).

Ráno přišlo brzy a my měli poslední šanci dohnat co jsme doposud nedohnali (pokud se o to někdo jiný než já vůbec ještě snažil). A pak... se to všechno rozjelo. Po ranní modlitbě a vydatné snídani jsme se pustili do soupeření. A že to jelo ráz na ráz. Nejprve multimediální soutěž. Otázky byly záludné, byly nám pouštěny videoukázky a fotografie a i přes malý počet odpovědí bylo těžké zvolit tu správnou. Byli jsme tázáni na polohu Turína, heslo salesiánského provinciála na rok 2007, jména osob na fotografiích a dokonce i na datum nakreslení zobrazeného obrazu. Z videí jsme poznávali lokality, chrámy, i důležité osobnosti z života Dona Boska a po konci jsem měl pocit, že to je konec.

Pak se nám naštěstí ulehčilo - dalším kolem byl test. Ten již byl lehčí, byl podoben internetovému kolu, jen některé otázky byly pro mě nové. Naším úkolem bylo zvolit správnou odpověď na písemně zadané otázky a záludných jich bylo oproti předchozímu kolu mnohem méně. Navíc mě vytvořená atmosféra školy dávnějších věků absolutně uchvátila.

Posledním kolem pak bylo bludiště, které bylo snad nejakčnější ze všech tří kol. Rozdělili jsme se do týmů, v nichž jsme dali hlavy dohromady a společně jsme měli projít bludištěm z Turína až do Fryštáku. Posunovali jsme se pomocí správných odpovědí na otázky typu ano/ne. Důležité zde byly nejenom znalosti, ale také strategická volba cesty, protože na každém políčku se mohla objevit doposud skrytá překážka, která někdy znamenala návrat o několik polí nazpět. Zde byl boj nejvypjatější, protože jsme soupeřili tým proti týmu o lepší pozici a tím vyšší počet získaných bodů. Když skončila i tato disciplína, odspěchali jsme na oběd, na fotbalové hřiště a pak už nás čekal zájezd s cestovní kanceláří Bosco tour.

Byli jsme překvapeni, když se pár našich moderátorů proměnil ve starší manželský pár shánějící se po levné, ale přesto požitkové dovolené. Až nám bylo smutno, že nám chtěli odcestovat do vzdálených krajin, ale nakonec nás k našemu překvapení vzali všechny sebou! A tak jsme se připravili k odjezdu k posledním soutěžním disciplínám. Tyto byly již více než soutěžní spíše pro vykouzlení úsměvu na našich rtech. V těchto disciplínách jsme zapomněli na veškeré soupeření a v týmech jsme bok po boku plnili nejzajímavější disciplíny.

Museli jsme protáhnout celý tým na druhou stranu pavučiny, aniž bychom zavaděním o její vlákna neprobudili pavouka, skládali jsme z poztrácených lístků odhalené motto, se zavázanými očima jsme pátrali po heslech odemykajících soutěžní otázky, propojením svých těl jsme ve slalomu poznávali hodnoty týmové soudržnosti, po lžičkách jsme vytápěli utopený film a nakonec jsme si i zalukostřelbili. Hlavní bylo že to byly disciplíny, u kterých jsme se konečně mohli od srdce zasmát.

Pak už nás čekala mše a závěrečný galavečer, který byl vrcholem celého programu. Všichni jsme dorazili v napjaté náladě. Co si pro nás organizátoři vymysleli? A bylo toho hodně! Od tanečních vystoupení, přes zpěv i scénky, až po samotného Ignáce Stuchlého, který k nám přijel nebeským expresem. A aby nepřijel naprázdno, přivezl sebou zapečetěné výsledky celé soutěže.

A kdo by to byl řekl? Dokonce sám hlavní představený salesiánů Pascal Chávez nám všem napsal pár řádků, což mě osobně na celém večeru zaskočilo a překvapilo ze všeho nejvíc.

Závěr večera byl zakončen bouřlivým potleskem určeným nejen vítězům, ale především také všem účinkujícím a organizátorům soutěže. Završením večera pak byl finální ohňostroj, který byl nádhernou tečkou za prožitým dnem.

Další den utekl až příliš rychle. Po ranní mši jsme se setkali na závěrečný program, kde nám byly předány ceny útěchy, které zahřály na srdci všem, kdo se neumístili na stupních vítězů, a také osvědčení o účasti ve finálovém kole.

Pak jsme se sešli na posledním obědě a vyrazili do svých domovů. Po předchozí zkušenosti jsme co nejrychleji vydobyli místo v uličce, kde jsme postupně získávali přehled nad veškerým děním ve vlaku a když jsme byli okolnostmi umístěni do volného kupéčka, hlavu jsme si z toho nelámali, ale naopak jsme cestu strávili veselým zpěvem, který nás provázel celou cestu až tam, odkud jsme vyrazili.

A jak jsme vlastně dopadli? Když Ignác Stuchlý vyhlašoval výsledky, nestíhal jsem Žabiňáky ani počítat, jak se vzájemně střídali na stupních vítězů. Tak jsem byl hodně zvědavý na závěrečný počet umístěných. A ani mi nebylo překvapením, když z celkových 15 míst (prvních 5 ve 3 kategoriích) byli obsazeny námi 4 místa. Jen škoda, že na mě zbyla to „bramborové místo“ čili místo 6. Ale přesto to byla paráda! Jel bych zas!

autor reportáže: Martin Kužela (kategorie C)

Sponzor webových stránek: firma SELF Servis